VŠEKONCERTNÍ TŘÍLAMPOVKA

NÁVOD K SESTROJENÍ PODÁVÁ INŽ. FRANTA ŠTĚPÁNEK
REDAKTOR „NOVÉ EPOCHY" A „RADIOAMATÉRA"

Radiová horečka, která už před déle jak dvěma léty schvátila Spojené Státy, Francii, Anglii a posléze i jiné země Evropy, začíná nabývati ohlasu i u nás. Roste tedy potřeba dobrého a dokonale vyzkoušeného návodu na přijímač, který by i při laickém a neodborném sestavení skýtal výsledky v každém směru uspokojující. Návod, který podávám v této brožurce, není novým typem, kterým má býti činěn experiment na radioamatérech, není dernier cri americké vynalézavosti, nemá komplexních funkcí — ale má jiné vlastnosti, pro něž zasluhuje, aby byl uveden na prvním místě: je rozhodně nejvhodnějším a nejlepším typem pro praxi amatérskou, typem dokonale vyzkoušeným, snadno sestrojitelným a dodnes nedostižným ve výkonu.

První návod na „všekoncertovou třílampovku" vydaný v říjnu 1923 v 5. čísle II. roč. „Radioamatéra", byl beze sporu prvním návodem v našem československém tisku, dle něhož jbylo sestrojeno k plné spokojenosti sta přijímačů jak laiky - amatéry, tak i továrnami. První továrnou, která adoptovala schéma všekoncertové třílampovky, byla „Radiofona" a pak postupně následovaly téměř všechny tuzemské továrny, jimž se jednalo o vytvoření vskutku dobrých přijímačů. — To však může jen svědčiti o dokonalosti typu a proto neváháme podati zmíněný návod znovu. Podrobil jsem revisi celé uspořádání a podávaje dnes nový nárys přijímače, upozorňuji, že umístění jednotlivých součástek bylo přesně vyzkoušeno a doporučuji, aby se naši amatéři dle něho řídili ve všech detailech.

Není sice naprosto nutno zachovati udané rozměry na milimetry, ale každé zbytečné prodlužování vnitřních spojů, přemísťování podstatných součástí neslouží výsledkům práce ku zdaru. Měl jsem příležitost shlédnouti celé desítky přijímačů, které nešly jen proto, že je jejich budovatel chtěl zlepšiti přidáváním svorek, přepínačů, vypínačů, voltmetrů, doladovačů atd. Pamatujte si, že v radiu je jednoduchost nejvyšším příkazem. Spirálově vinuté spojovací dráty jsou na místě u zvonků a jiných elektrických přístrojů — v radiu však naprosto ne! Čistota kontaktů, pevnost spojů — budeme je hlavně letovat — jejich krátkost a přehlednost jsou podmínkou zdaru. Totéž platí o isolaci: jen dobrý ebonit nebo některé specielní isolační hmoty jsou tu na místě; fibr, jehož se užívá v elektrotechnice, je isolaci nedokonalou a proto jej nepoužíváme a když, tak jen tam, kde nám na isolaci právě nezáleží.

Uvedený návod je vypracován s určitými součástkami naší československé výroby dle předních vzorů zahraničních, není však příčiny, proč by amatér nemohl použíti součástek poněkud jiného tvaru a vzhledu, jen když jejich vlastnosti odpovídají požadavkům vytčeným pro dotyčnou součástku. Není
příčiny, proč by si dobře vyzbrojený a zručný amatér nemohl sestrojiti všechny nebo alespoň většinu součástek sám. Je ovšem jisto, že čím více detailní práce si amatér dělá, čím více součástek si zrobí, tím více zvětšuje možnost neúspěchu přístroje. Záludných chyb číhá mnohem více při výrobě součástek než při skládání celku. Mnohé součástky pořídíte ostatně levněji hotové, než byste je mohli sami poříditi — o tom však necht si každý rozhodne dle svého umu — a dle své kapsy. Poradím při každé jednotlivé součástce, zda je výhodno ji koupiti hotovou, či zda je ji možno dokonale zhotoviti doma.

Výsledky docílené na dobře sestrojený přístroj jsou přímo překvapující; jsou-li jen poněkud příznivé místní poměry, je příjem Říma, Chelmsfordu, Curychu, Konigswusterhausenu často silnější než příjem Kbel; síla většiny německých, anglických a francouzských stanic je překvapující.

Ovládání stanice je velmi jednoduché a záleží ve vyladění dvěma otočnými kondensátory a ve výběru samoindukčních cívek. Podáme dále podobný návod k postupu ladění.

CELKOVÝ POPIS.

Třílampový všekoncertový přijímač je dokonale vyváženým typem, vypracovaným jak pro silný a čistý příjem blízkých (lokálních) stanic rozhlasových, tak i pro dobrý a snadný příjem stanic vzdálených. To, že okruh jeho působnosti je značný, posoudíme z dokonalého příjmu Říma (920 km) i Aberdeenu (1350 km). První lampa pracuje tu co vysokofrekvenční sesilovač o laděné anodě (na níž je pak spiata zpětná vazba), druhá lampa je detekční, třetí co nízkofrekvenční sesilovač. Jelikož je zpětná vazba na anodový proud první lampy, nevyzařuje přijímač vlastních kmitů zpět do antény a odpovídá předpisům ministerstva pošt a telegrafů.

Tato okolnost činí z něho tím cennější přijímač, neboť každý amatér musí s naprostou disciplinovaností dbáti toho, aby svým příjmem nerušil své sousedy-amatéry, jak je tomu u přijímačů s vazbou přímo na anténní cívku. Takový přijímač vysílá při těsné vazbě vlastní kmity do antény a způsobuje v sluchátkách přijímajících sousedů-amatérů kvílení, podobné skučení psa.

Jak vidíme na obr. 1. je přijímač vestavěn do podlouhlé skřínky amerického tvaru se sešikmenou přední deskou. Celková montáž je provedena na ebonitové desce, kterou lze i se všemi na ní upevněnými součástkami zasunouti do skřínky. Připojení podstavečků pro sanoindukční cívky, které jsou umístěny na bocích, jakož i k přívodní trojzástrčce je snadno proveditelné kabliky. Dva otočné kondensátory, z nichž levý je v anténním a pravý v anodovém kruhu, slouží k ladění. Lampy jsou zapuštěny, aby byly chráněny před úrazem. Pod každou lampou je umístěn k ní příslušející reostat. Přívod antény a země je proveden vsuvkovými kontakty (jako pro telefony) a sice v levém rohu nahoře. Dolní z těchto tří vsuvek slouží k přívodu země, horní pro přívod antény; ke střední vsuvce připínáme anténu pro příjem krátkých vln (cca do 600 m). Telefonní vsuvky jsou vyvedeny pod reostaty a sice pro dva páry sluchátek zapojených za sebou.
Skříňka přijímače se prostě uzavře přišroubováním dna, neboť je zcela dobře, nemůže-li každý všetečka do stanice. Takto je přijímač uzavřen a bezpečný před poškozením. — Přistupme k popisu montáže. Co potřebujeme za nástroje? To záleží na tom, mnoho-li součástí si zhotovíme sami, či co koupíme hotového. V mnohých případech vystačíme s vrtákem, šroubovákem, lupenkou, pilníkem, kleštěmi a pájkou.

JEDNOTLIVÉ SOUČÁSTI.

1. Skříňka je zobrazena ve skutečné velikosti na příloze; je sešikmená s drážkou pro ebonitovou desku 5 mm silnou a velikosti 18 X 45 cm. Bočné rysy ve skut. velikosti znázorňují jednak upevnění panelu, který se zasune do drážek, jednak připevnění dna, které je odnímátelné a po skončení montáže se přišroubuje 8 šroubky. Levý bok skříňky nese fixní spodek (obr. 2.) pro anténní cívku — jeho umístění je opět ve skutečné velikosti na bočném náryse. Spodek je přišroubován dvěma šrouby, přívody jsou provedeny dvěma kablíčky, procházejícími otvory jak naznačeno. Pravý bok skřínky nese jednak fixní spodek (obr. 2.) pro voštinovou cívku reakční, jednak otočný spodek pro cívku pohyblivou (obr. 3.). Umístění a vrtání je opět zřejmo z výkresu ve skut. velikosti. Vývody k bateriím jsou umístěny v pravém spodním rohu pravého boku skřínky proto, aby přívodná šňůra nepřekážela na přední desce přijímače.
Přívod je proveden zabezpečovací trojvývodkou, která má své vsuvné kontakty na venek isolovány. Je to velmi dobré zabezpečení proti přepálení lamp náhodným přepolováním. Jak vidíme na obrázku 4, jsou rozchody vsuvek odstupňovány: první (s černou isolací) slouží k přívodu + 60 volt, střední, vzdálený od prvého 20 mm, přivádí společně — 60 V a + 4 V, posléze třetí (vzdálený 15 mm) přivádí — 4 V. Nestejné oddálení kontaktu má za účel zabrániti převrácení přívodů. Vidíme ihned, že na kontaktech s menší vzdáleností 15 mm je napětí 4 V; s větší 20 mm větší anodové 60 V. Proud od baterie anodové a žhavícího akkumulatoru přivádí se trojpramennou šňůrou, končící trojvidličkou. O přípojem na batterie dále. Více součástí na skřínce montováno není; vše ostatní je uloženo přímo na ebonitové desce.

2. Ebonitová deska čili panel je 5 mm silná, rozměru 180 X 450 mm. Dáme-li si zhotoviti u truhláře skřínku, přesvědčíme se nejprve, zda ebonitová deska do drážek dobře zapadá, eventuelně ji před montáží příslušně opracujeme. Poněvadž se deska při vrtání a řezání snadno poškodí, nekupujeme již leštěných desek, které jsou také dražší, ale vyleštíme ji až po všech provedených předběžných pracích. Zmíníme se tedy o leštění ev. matování ebonitu dále.

Na velké příloze vidíme celé rozdělení panelu ze předu; je tu naznačeno vrtání jednotlivých otvorů pro přívod antény a země, pro otočné kondensátory, vypínač s kontakty, pro reostaty, telefonní vývodky, šrouby pro upevnění lampového můstku a posléze i výřez pro lampy.

[V priloženom súbore sú výkresy aj Obr.5 ]

Míry pro jednotlivá vrtání znázorňuje obr. 5. Otvory pro upevňovací šrouby na lampový můstek vrtáme spirálovým vrtákem 3,2 mm a otvory ty zapustíme pro zapuštěné šrouby o hlavě 6 mm; stejným 3,2 mm vrtákem provrtáme otvory pro kontakty vypínače. Pro vypínač vyvrtáme otvor 8 mm ve vzdálenosti 47 mm od horní hrany a přímo nad středem pravého kondensátoru. Reostaty, které mají otvory pro osy 6 mm, jsou od sebe vzdáleny 60 mm; středy kondensátorů točných, uložené ve stejné výši 45 mm + 20 mm = 65 mm nad spodní hranou, jsou 90 mm od krajních reostatů. Otvor pro lampy nejlépe okopírujeme ve skutečné velikosti s přílohy. Pak na jednom místě jeho obvodu vyvrtáme spirálovým vrtákem malý otvor, prostrčíme lupenkovou pilku a otvor opatrně vyřízneme. Je-li potřebí, chladíme řez pilníkem a smirkovým papírem jemně vyhladíme, aby rohy nebyly ostré, ale pěkně čistě zakulacené. Otvory pro telefonní vývodky a anténní přívod vrtáme 65 mm. Dbejme, aby vzdálenosti telefonních vývodek navzájem byly přesně 20 mm, nebo jinak by se do nich špatně zasouvaly vidličky telefonů.

Vyříznutou a navrtanou desku ebonitovou bud vyleštíme nebo matujeme. Lesklý ebonit je sice hezký na pohled, ale není praktický, neboť je na něm viděti každý prach a každá stopa rukou. Doporučujeme tedy povrch desky vymalovati. Leštění ebonitu provádíme nejpraktičtěji třením měkkým klůckem, který navlhčujeme známým cídicím roztokem „Geolínem" neb podobnou vodičkou k čistění kovů, obsahující jemně plavené leštící prostředky. Leštění můžeme jinak prováděti i vídeňským vápnem a olejem, ale to dá mnoho práce a není o nic lepší. Po stejnoměrném vyleštění „Geolinem" třeme ebonit ještě měkkým (flanelovým) klůckem, jímž dodáme nejvyššího lesku.

Matování ebonitu provádíme bud nejjemnějším smirkovým papírem č. 0000, nebo pemzovým kamenem opět toho nejjemnějšího zrna za neustálého dostatku vody. Na omyté desce se přesvědčíme, zda se všechna místa stejnoměrně vybrousila a pak do sucha otřenou desku přetřeme klůckem, navlhčeným olejem, který co nejlépe zase s desky vytřeme. Takto upravené panely jsou mnohem vzhlednější než ebonit neleštěný nebo nematovaný. Na hotovou ebonitovou desku montujeme pak postupně všechny součástky. Při montáži — a vlastně už při vrtání ebonitu musíme míti zřetel k eventuelním odchylkám v rozměrech součástek, jichž použijeme ke konstrukci stanice a jichž bylo použito při kreslení našich výkresů. Tak bude nutno pečlivě zjistiti místo šroubků připevňujících otočné kondensátory atd. Chceme-li, aby vyrobená stanička vyhlížela hezky, pamatujme, že u ebonitové desky platí mnohonásobně pravidlo dvakrát měř a jednou vrtej! Zbytečně, nakřivo vrtané díry a špatně vyříznutý otvor pro lampy zhyzdí celý vzhled stanice.

Prohlédněme si nejprve schéma zapojení: Bod A značí přívod od antény a to bud přímo nebo přes zkracovací kondensátorek, jehož umístění popíšeme dále. V bodu Z je připojena země, která je připojena na +4. Cívka samoindukční V1 je bezkapacitní cívka (voštinová nebo Radieta), kondensátor C1 je otočný o kapacitě 900 cm (ev. stačí i 450 cm). Obě tyto součástky jsou na našem přijímači umístěny vlevo.

Přívod od antény vede k mřížce první lampy L1. Anoda první lampy je spojena jednak se samoindukční cívkou Va a jednak s kondensátorem C2. Tento je 300—450 cm velký a s výhodou opatřen doladovačem. Opatření toto sice není nutné, ale namnoze usnadňuje ladění stanic o malých rozdílech v délce vln. Druhé póly samoindukce Va a kondensátor C2 jsou připojeny k + pólu anodové batterie. Na přijímači je kondensátor C2 umístěn vpravo, cívka Va je na pohyblivém podstavečku (obr. 3.). Za druhé je anoda L1 spojena s fixním kondensátorem k1 — 250 cm. Druhý pol kondensátorku k1 je jednak připojen k odporu r (2 miliony ohmů), jednak na mřížku lampy L2. Druhý pol odporu r je připojen na +4. Anoda lampy L2 je spojena se samoindukční cívkou Vr, která se umísťuje v pravo na skříňce za odklepnou cívkou. Její konec je připojen k nízkofrekvenčnímu transformátorku a sice k PZ (začátek primaru). Konec primaru PK je připojen na + pol anodové baterie. Paralelně k primaru je zapojen kondensátorek k2 = 1000 cm. Mřížka 3. lampy L3 je zapojena k začátku sekundám SZ, konec sekundáru SK je spojen s —4. Reostaty žhavící R1,R2, R3 jsou zapojeny do — 4. Vypínač v je vepiat do + 4, kterýžto pol je společný s 60 V. Anoda L3 je připojena k telefonu T, jehož druhý pol jde opět k + anodové batterie. Kondensátor k4 — telefonní je 2000 cm; kondensátor k3 jímž se usnadňuje přechod vysokofrekventních proudů přes anodové batterie o vyšším ohmickém odporu, volíme 0,5 mf. To je tedy všechno.

Montáž provádíme z čistého měděného drátu 1 —1,5 mm, nejlépe ze specielního pocínovaného, který letujeme na spoje nebo opatříme vždy očkem a pevně přitahujeme pod matičky. Isolaci provádíme z t.zv. „špaget", specielních plátěných olejovaných punčošek, které jsou ohebné a netvrdnou jako ventilová guma, neoxydují a nešíří kovové součástky.

Nejprve ještě navrtáme do nosné destičky pro lampy otvory pro připevnění transformátoru (viz obr. 7 ), který připevníme zapuštěnými 3 mm šroubky (15 mm dlouhé) s matičkami. Pak zašroubujeme nožky pro lampy (obr. 10.). Tím je připravena nosná destička k přimontování. Na ebonitovou desku namontujeme nejprve reostaty R1, R2, R3, které bud připevníme šroubky (3 mm, 30 mm dlouhé), nebo přilepíme specielním tmelem na gumu t. zv. chattertonem. Pak zašroubujeme vsuvkv pro anténu, zkrácenou anténu, zem, telefony (obr. 8.); zasadíme přepínačové kontakty (obr. 9.) a vypínač o (obr. 12.). Pak teprve zasadíme kondensátory C1 a C2. C1 je jak jsme se již zmínili 900 cm, C2 menší 450 cm, ev. i s doladovačem. Doladovače se hlavně zhotovují ve dvou typech. Jednak se zvláště vyvedenou kličkou jako zobrazen na obr. 11, jednak s doladovacím zařízením procházejícím osou hlavního kondensátoru a vyvedeným zvláštní kličkou bud přesahující pod knoflíkem nebo přímo na něm. Podotýkáme však, že doladovač naprosto není nutný a že většina stanic se obejde i bez něho a přes to docílí velmi pěkných výsledků.

Stejně jako jsme připevnili na nosnou lampovou destičku transformátorek, tak i oběma šroubky připevníme shuntovací kondesátor 0,5 mikrořaradu k3, jak naznačeno v obraze 7.

Tím máme připevněno vše, co šroubujeme, a můžeme začíti s montáží. Destičku pro lampy i s transfosmátorkem a kondensátorkem k3 přišroubujeme nosníčky (vidno z velké přílohy) zapuštěnými šroubky jak naznačeno. Nosníčky jsou 65 mm dlouhé, takže lampy lze dobře vyměňovati a přes to nejsou vydány nebezpečí rozbití. Pak začneme drátovat. Drátujeme vždy pokud možno průběžně. Tedy začneme u kondensátorku zkracovacího kz = 250 cm, přes anténní vývodku pro nezkrácenou anténu k statoru (t j. pevným plechům) kondensátoru C1, a dále k mřížce první lampy. Na svorku kondensátoru C1, na níž jsme připojili tento přívod od antény, připojíme ohebný, isolovaný kablík vedoucí k vývodu 2. Ten pak stejně jako 1 od druhého pólu kondensátoru připevníme k fixnímu podstavečku v levo. Drát od svorky pro zkrácenou anténu vedeme k druhému pólu kondensátorku kz. O fixních kondensátorkách platí úplně to, co jsem napsal v Radioamatéru: nutno pečlivě dbáti toho, aby měly vskutku označenou kapacitu, jinak dosažené výsledky jsou ubohé. Užijeme tedy jedině kondensátorku, za něž se výrobce nestydí, a které označí tovární značkou. Obr. 18. zobrazuje kondensátorky typ Dubilier, vhodné pro letování, obr. 17. náš československý výrobek Radieta, vhodný jak pro letování tak i k montáži matičkami. Kondensatorky můžeme sice připevniti nebo přilepiti chattertonem, ale poněvaž používáme silného montážního drátu, není to vůbec zapotřebí, jelikož krátké celkem spoje úplně postačí kondensatorky nésti a máme ve stanici méně šroubků.

Stejně je tomu se shuntovacím odporem r; používáme bud specielních odporů tuhových v ebonitu, pečlivě proměřených a zabezpečených proti vlhkosti, nebo odporů ve skleněných rourkách. Vychvalovaných odporů silitových se vystříháme, neboť jednak jsou dosti hygroskopické, jednak hodnoty jejich obvykle nesouhlasejí s údaji. Použijeme-li těchto, musíme se spolehnouti jen na svědomitost prodavače, který se ovšem má přesnými přístroji přesvědčiti o správnosti údajů anonymních většinou továren.

Od zástrčky země jdeme k rotoru C1 (otočné plechy) a odtud k jedné žhavící nožce první, druhé i třetí lampy, k jednomu pólu kondensátoru k3. Od téhož pólu pokračuje vedení v podobě ohebného kablíku, který připojíme později k střední vsuvce trojzástrčky (+4 -40).

Druhý pol žhavěni začíná u krajní vsuvky pro — 4 V, jde kablíkem ke kontaktovému šroubu vypínače v. Od kličky vypínače montujeme zase drátem a to ke všem reostatům R3, R2,R1 při čemž neopomeneme přiletovat v nejvýhodnějším místě přívod k SK. Od každého reostatu jde vlastní spoj k druhé žhavící nožce jednotlivých lamp.

Anoda první lampy je spojena s kondensatorkem k1 (250 cm) a vede dále k pevným plechům C2. Od této svorky pokračuje pak ohebným kablíkem 3 k pohyblivé večku na skřínce a sice k dutému kontaktu. Kablík 4, který vede od vidlicového kontaktu pohyblivého spodečku je připojen na rotor C2 a na druhý pol kondensátoru k3 (0,5 Mf), odkudž vede současně kablík k + 40, t. j. k černě označené vývodce na trojzástrčce pro batterie. Týž spoj pokračuje drátem k jednomu pólu k4 a vede ke střední telefonní vývodce. Druhá, střední telefonní vývodka je připojena na druhý pol kondensatorku k4 (2000 cm) a od něho přímo k anodě třetí lampy. Vratme se ještě k lampě druhé. Mřížka je připojena k druhému pólu kondensatorku k1 ak jednomu pólu odporu r = 2Mohm, který je druhým polem připojen přímo na + 4. Anoda této druhé lampy je vyvedena ohebným kablíkem 5 k vidličkovitému kontaktu pevného podstavečku na pravé straně sklínky. Kablík 6 od dutého kontaktu tohoto podstavečku vede od PZ nízkofrekvenčního transformátoru, na nějž je zapojen i jeden pol k2. Druhý pol k2 spojený s PK je připojen k vedení + 40. Obě krajní telefonní vývodky jsou spojeny na krátko. SZ je spojen s mřížkou třetí lampy. Tím jsme hotovi s montáží. Celek, namontovaný na ebonitové desce zasuneme do skřínky, připojíme kablíky 1, 2, 3, 4, 5, 6, tak jak označeno k podstavečkům na bocích, připojíme přívody pro batterie k zabezpečovací trojzástrčce a zašroubujeme dno skřínky.

Samoindukční cívky, jichž použijeme, jsou typu bud tzv. voštinových cívek nebo antikapacitní cívky typu Radieta. Potřebujeme jich pro rozsah od 300 m do 3000 m délky vlny sadu 10 kusů a to o 25, 35, 50, 75, 100, 150, 200, 300, 400 a 500 závitech. Zhotovení cívek voštinových bylo detailně popsáno v Radioamatéru, roč. II., str. 73. Nemůžeme se zde vraceti k tomuto popisu a odkazujeme na uvedený návod. Popis cívek typu Radieta bude uveřejněn v některém z nejbližších čísel Radioamatéra. Upozorňujeme jen, že dnešní konstrukce samoindukčních cívek se pokud možno vyhýbají všemu lakování a používají k ochraně vinutí obalů z olejovaného specielního plátna (stužky „Excelsior"). Děje se tak proto, aby se zamezilo škodlivé kapacitě vinutí. Celkový vzhled samoindukční cívky, opatřené zástrčkou, přináší obr. 20.

Sluchátka volíme náhlavní, vysokoohmová, o odporu 4000 Ohm (obr. 19.), dobrý, vyzkoušený výrobek at tuzemský či cizí. Upozorňuji, že mnozí obchodníci dovezli z Německa téměř bezcenný brak, který při zdánlivé láci je velmi drahý, nebot špatná ocel magnetů za krátko ztratí magnetičnost a sluchátko oněmí. Stejně je tomu s membránami sluchátek: ne každá se hodí k čistému reprodukování hlasu i hudby. Sluchátka dobrá pro telegrafii nemusí ještě plně vyhovovati při poslechu telefonie.

Použijeme-li více párů sluchátek — a třílampovka jich „utáhne" třebas 10 párů — zapojujeme je za sebou a ne vedle sebe. Za tím účelem je provedeno i uspořádání 4 vývodek. Použijeme-li jen jednoho páru, zapojujeme vidličku telefonní (obr. 21,) do středních dvou vývodek; použijeme-li dvou párů, zapojujeme vidličky do krajních. Připojeni více párů sluchátek jistě nebude činiti žádnému amatéru potíže.

Lampy elektronové jsou různých typů a různých kvalit. Ze své praxe doporučujeme hlavně následující druhy:
[Elektra lampy, Radioslavia - francúzke, MARS lampy]

Z normálních lamp o žhavícím napětí 3,5— 4 V a intensitě 0,6—0,7 A na lampu náš československý výrobek Mars (typ A neb B) nebo francouzské lampy SFR (typ RA nebo RP). Tam, kde činí nabíjení akkumulátorů potíže, volíme raději t. zv. lampy úsporné, které spotřebují méně jak 1/10 proudu lamp normálních. O lampách těchto bylo dosti napsáno v III. roč. „Radioamatéra" a poukazujeme na tyto články. Pro informaci poznamenejme jen tolik, že při použití akkumulátorů o kapacitě 26 AH pojedeme při použití normálních lamp o intensitě 0,7 A asi 13 — 15 hodin; t. j. při denním používání 2 hodin celkem týden. Při mikrolampách vystačíme s tímtéž akkumulá-torem na 4—5 neděl.

Anténa je podstatným dílem našeho přijímače, neboť dle ní bude se samozřejmě v první řadě říditi síla výkonu. Ideálem je anténa volná, napiatá nad volným prostranstvím ve značné výši nad zemí, nestíněná žádnými vysokými budovami, stromy atd. To ovšem je málokde možno a proto se spokojíme se zavěšením antény se střechy na střechu protějšího domu, z vikýře na improvisovaný stožár, atd. Délku antény volíme 20 až 25 m; ne delší, nebot bychom pak nemohli dobře přijímati krátké vlny. Anténa bude dvoupramenná, oba prameny půjdou rovnoběžně ve vzdálenosti 80 —100 cm. Isolování antény provedeme pomocí vajíčkových porcelánových isolátorů (obr. 25.). Svod od antény nemá se dotýkati zdi, má být co nejkratší a výborně isolován. Tam, kde je to možno, svedeme anténu přímo do - okna provrtaným sklem. Kde nelze provésti toto nejlepší uspořádání, provedeme svod z ke belu trojnásob gumou isolovaného.

Podle předpisů musí býti možno uzemniti anténu, aby se předešlo nebezpečí svodu blesku. Děje se tak anténním přepínačem, na který se připíná jednak anténa, jednak i uzemnění, takže při zdvižené poloze přepínače je zapnuta anténa do přijímače a zem také, kdežto při poloze skloněné je anténa zapnuta krátce na zem. O anténě bylo psáno v článku .Jak si zhotovím dobrou anténu" v I roč. „Radioamatéra", sťr. 20.

V mnohých případech vystačíme i s náhražkovou anténou, nataženou v podkroví, nebo posléze i s anténou nataženou v pokoji. V městě i na venkově mnohdy velmi pěkného příjmu lze docíliti použitím osvětlovací elektrické sítě (střídavý proud 120 neb 220 V), co antény, ovšem za použití t. zv. „anténoru", který zabrání krátkému spojení, jež by nastalo, kdybychom přijímač jen tak spojili se sítí. O antenoru a jak se zhotoví bylo psáno v „Radioamatéru", roč. II. str. 112.

V poslední době nejlepší výsledky skýtá tzv. anténa prismatická — hranolová, kterou zobrazuje obr. 29. Zhotovíme ji ze dvou dřevěných kruhů průměru ca 70 cm, přes něž napneme 6 drátů. Vzdálenost mezi kruhy je 8—10 m, od kruhů k společným spojům 1 m. Svod od antény na jedné spojce, isolace je opět provedena vajíčkovými i-solátorky.

Za materiál ke stavbě všech těchto typů antén používáme specielního lanka, spleteného ze 7 X 7 = 49 drátků 0,15 mm. Drátky jsou z fosforkřemíkové bronze. Použití pletených káblíků místo drátů děje se z toho důvodu, že vysokofrekvenční proudy šíří se po povrchu vodiče a ne jeho průřezem a je tedy výhodno míti vodiče o pokud možno velkém povrchu. Z téhož důvodu je nutno všechny spoje na anténě a jejím přívodu letovati. Letování provádíme pomocí kalafuny a ne pomocí letovací vodičky.

Zem je stejně důležitou složkou jako anténa, ač ve většině případů je pořízení připojení na zem jednodušší než stavba antény. Ve městech slouží za zemní přívod obvykle vodovod nebo plynovod, posléze i hromosvod. Tam, kde není jiného svodu, provedeme uzemnění zakopáním kovových desek do vlhké půdy v hloubce alespoň 1 — 1 1/2 m. Dbejme opět toho, aby všechny spoje byly dobře letovány, nebot zoxydované spoje působí při příjmu nepříjemný praskot. Vedení uzemňovací provedeme z drátu měděného alespoň 2 mm silného.

Obojí vedení poblíž přístroje ukončíme jednopólovými t. zv. banánovými zástrčkami (letovat) (obr. 26.), jimiž zapojujeme zem i anténu do příslušných svorek.
Zapojení baterií děje se, jak již podotknuto, trojpolovou zástrčkou (obr. 27.), která je s akkumulatorem a anodovou batterií spojena trojpramennou šňůrou. Abychom zabezpečili lampy proti přepálení anodovým proudem v tom případě, že bychom z neopatrnosti přehodili přívody, zapínáme do okruhu zabezpečovací žárovku. Obr. 28. podává výrazně způsob zapojení. Pol — 4 akkumulatoru je spojen přímo ke krajnímu kontaktu trojvidličky. Spoj tento bývá obvykle prováděn červeným pramenem šňůry nebo červeně značen. Pol — 60 vede do zajišfovací žárovky — je to 5 svíčková 120 voltová žárovka — a dále od ní na + 4, odtud modrým pramenem ke střednímu kontakiu. Pol + 60 — zelený — jde do druhého krajního odlehlejšího kontaktu.

Anodová batterie postačí úplně 60 voltová, suchá, výrobek fy Pala a spol., nebo akkumulatorová, která je ovšem dražší, ale zase léta vydrží. Suchá batterie vydrží dle okolnoslí 4 — 8 měsíců. Akkumulatorovou batterii nabíjíme jednou za 4—5 neděl.

Zhotovení jednotlivých součástek doma je otázkou dovednosti radioamatérovy. Ve vyspělých zemích západních, kde je amatérství v rozkvětu, upustili amatéři téměř úplně od samovýroby podstatných součástek jako jsou otočné i fixní kondensátory, odpory, reostaty a transformátory. Je to samozřejmé, nebot nelze doma téměř nikdy vyrobiti součástky tak dokonalé jako v továrně, která věnuje nejprve mnoho úsilí i nákladu na pokusy, než se rozhodne k sériové výrobě některé součástky. Musím tedy z jednoho důvodu zrazovat o zhotovení podstatných součástek doma, nebot to dovede ohrozit výkon přijímače. Na druhé straně však bych rád doporučil takovou výrobu, jednak z toho důvodu, že mnohý amatér si správně cení proto radia, že mu skýtá možnost ruční práce za dlouhých večerů, jednak z důvodů finančních. Ale jak jsem podotknul, není dobře možno zhotoviti dobré součástky jen tak namátkou. A tu přicházíme k otázce a k poslání radioklubů a kroužků: dobré součástky může si amatér zhotoviti jedině zavedení starších, zkušených druhů a jedině za pomoci přesných měřicích přístrojů. K proměření fixních i otočných kondensátorů potřebuje můstku kapacitního, k proměření transformatorků obrátkoměru a ohmmetru atd.

Jednotlivec si tyto měřicí přístroje nemůže jen tak snadno poříditi, za to kluby mohou jimi pro své členstvo vykonati vskutku kus záslužné práce. Mimo tuto základní potřebu při sestavování stanic potřebuje amatér styku s jinými amatéry, aby vzájemně nabytými zkušenostmi si mohli prospívati. Doporučuji tedy všem amatérům, aby se sdružovali v kroužky a kluby místní, nebo přímo se přihlásili do Radioklubu československého (adresa Praha, Česká technika), který sdružuje jak jednotlivce, tak i celé kluby oblasti celé republiky.

Radioklub československý a všechny kluby k němu přidružené podjaly se nesnadného úkolu jednání s vládními orgány za účelem docílení výhod pro amatéry při přijímání, při práci experimentální a posléze i za účelem povolení vysílání amatérského.

Pro praktickou amatérskou práci zřizují kluby dílny pro své členstvo, vybavené nástroji i přístroji. Za takových okolností je pak amatérovi spíše možno sestrojiti si různé součástky pro své přístroje. Zůstává ovšem stále otázkou, zda zhotovení různých součástek přijde laciněji, než zakoupení hotových, vyrobených racionelně v zařízené továrně.

Popis podstatných součástí byl uveřejněn v „Radioamatéru" a to: kondensátory otočné, I. roč. str. 19.; reostaty, tamtéž; nízkofrekvenční transformátor I. roč, str. 59. Nové konstrukce a zdokonalení součástek bude registrováno v „Radioamatéru'' postupně a musí tedy každý amatér odebírati první radioamatérský list, který mu poradí, v němž jsou nová schémata, údaje, seznamy vysílacích stanic, nařízení atd.

LADĚNÍ STANICE.

Tak, teď máte stanici hotovou, doletovali jste poslední spoj, prošli vše řádně dle schématu, přesvědčili se, že nikde není nic přehozeno, nic opomenuto. Zasadíte lampy, zapojíte anténu, zem, sluchátka, připojíte troj vidličkou řádně připojený akkumulator a anodovou baterii.

Je 8 hodin večer; zasadíte tedy cívky 75 na levou stranu skřínky — cívka anténní V1; do otočného podstavečku vpravo —cívka anodová Va cívku 100 a do pevného podstavečku pro cívku Vr — reakční, cívku 150. Cívky 100 a 150 postavíte do úhlu asi 30 stup., rozžehnete lampy, vyregulujete reostaty jejich žhavěni a otáčíte zvolna kondensátorem C2 (vpravo) a současně i kondensátorem C1 (vlevo). V jistém bodu kondensátoru C2 ozve se pištivý ton, který otočením o několik stupňů zmlkne, aby se při dalším otočení opět ozval. Tam, kde je ono místo ticha mezi polohami pištivými, je správné ladění pro stanici, kterou chceme chytat, a jejíž polohu ladění jsme právě našli. Doladění kondensátorem C1 je obdobné, pak stačí jen vyregulovati vzájemnou polohu cívek Va a Vr. Cívky musí být tak daleko od sebe, aby se ve sluchátkách neozývalo žádné intensivní pištění a aby ton řeči neb hudby nebyl zkreslen. To znamená, že vazba cívek musí býti pokud možno nejvolnější, t. j, úhel, který cívky svírají, co největší.

První vyladění stanice musíme provésti čistě pokusně, neboť délka antény a její kapacita mění v jistém smyslu ladění, takže i jeden a týž přístroj nemá na různých anténách stejné ladění, t j. nepoužije stejných cívek a hlavně ne stejného otočení kondensátorů. Dokud však nezměníme anténu, nezmění se pro určitou stanici, kterou jsme vyladili, také ladění a proto poznamenáme-li si stupně kondensátorů a použité cívky, můžeme bez všelikých obtíží kdykoliv stanice dotyčná vysílá, zachytiti její vlnu pouhým natočením knoflíků kondensátorových dle prve získaných údajů.

Určité sestavy cívek odpovídají zhruba určitým rozsahům vln; jemné doladění v mezích takového rozsahu děje se pak kondensátory C1 a C2. Abychom mohli přečísti polohu kondensátoru, jsou jeho knoflíky opatřeny stupnicemi do 180°, otáčejícími se s rotorem, na skřínce pak buď vyryjeme čárku, nebo přilepíme bílý trojúhelníček, značící při kondensátoru otevřeném nulový bod, při celém zavření 180°. Uspořádání to je zřejmě vidno na obr. 1.

Chceme-li hledati určitou stanici, musíme věděti na jaké délce vlny pracuje, abychom si mohli vyvoliti příslušnou sestavu cívek. Tak pro stanice pracující na vlnách do 500 m volíme cívky: 25-35-50 nebo 35-50-75, a anténu zapojujeme co zkrácenou; pro vlny do 700 m cívky 50-75-100; pro vlny do 1200 m
cívky 75—100-150; do 1700 m 100, 150. 200 m; do 2200 m cívky 150, 200, 300; do 3000 cívky 200-300-400: do 4000 cívky 300-400—500. Jak vidíme, bývá pravidelně postup cívek: anténní nejmenší, anodová střední a reakční největší, a to vždy tři sousedící ze série cívek. Za zvláštních případů se stává, že anténní cívka je menší o dva stupně proti anodové; na př. 35-75—100. To je však nutno zjistiti experimentálně. Nejlépe, když si zjistíme ladění stanice a vepíšeme si je do tabulky na str. 13. Vprvním sloupci jsou udány stanice, v druhém odpovídající jim délky vln, (dočasné ovšem). V třetím sloupci si poznamenáme, zda jsme použili antény zkrácené či nezkrácené; v dalších třech sloupcích označíme použité cívky, a jejich vazbu ve stupních (odhadem); posléze i posice kondensátorů a poznámku o síle stanice.

Na příklad: Kbely 1160 nezkr. 75, 100, 150, 60° 12°28° silný.

Poněvadž i v délce vlny nastává malé kolísání, bude někdy nutno opraviti polohu kondensátorů. Praxe vám nejlépe ukáže, co vše můžete dostati z našeho třílampového přístroje. Nezaručuji, že chytíte všechny následující stanice, ale zajisté chytíte jich značné množství a jistě ty nejvzdálenější z nich. Možná, že na Moravě a na Slovensku nechytnete Kbely; že v Čechách nechytnete Brno, ale jistě chytnete Curych, Londýn, Řím, Aberdeen, Berlín, Chelmsford a j. cizí stanice. Naše vysílací stanice pracují jednak s malou energií,, jednak jsou dosud velmi nedokonalé, ač v posledním čase učinilo vysílání našeho Radiojournalu hodně pokroku.

Považme, že ku př. Chelmsford (v Anglii, asi 50 km západně od Londýna) kde je vysílací stanice Marconiových závodů vysílá často energií až 25 KW. Jinak ale slyšíme dobře i stanice, pracující s malou energií 1,5 KW, ale dobře vyzbrojené výbornými vysílačkami od Western Electric Co.

Podávání žádostí je nyní celkem jednoduché a abychom vám věc usnadnili přikládáme všechny potřebné formuláře k žádostem. Laskavostí „ Rádio journalu", který obdržel u nás koncesi k vysílání koncertů, přednášek a bursovních zpráv, přikládáme i přihlášky za předplatitele koncertů. Postup je snadný: vyplňte bílý formulář a na jeho rubu si dejte potvrditi příslušnost (máte-li domovský list, potvrdí vám ji zdarma soud nebo za 6 Kč notář; jinak musíte žádost poslati k potvrzení své domovské obci. Tento formulář se kolkuje 2 Kč.

Modrý formulář vyplňte tím, že se přihlásíte do kategorie A. Pošlete tuto přihlášku současně s obnosem 30 Kč 40 h. Radiojournalu, Vinohrady, Fochova tř. 58.
Státní poplatek obnáší za rok 50 Kč. K žádosti přiložte všechny 3 formuláře s podpisem a schématem stanic. Každý z nich se kolkuje 50 hal. Vše zašlete příslušnému ředitelství pošt. (Kam vaše obec přísluší, řeknou vám na poštovním úřadě).

Poněvadž prodej jistých součástek je omezen jen na povolení, podejte svou přihlášku ihned, abyste se při nákupu lamp, kondensátorů atd. mohl vykázati svou koncesní listinou. Doba vyřízení kolísá dosud mezi 8 —14 dny. Radiojournal mimo bursovních zpráv vysílá až na další koncerty denně od 8. hod. do 10 hod. večer. Ve středu a sobotu five o' clocky od 5—6 hod. V neděli dopol. od 11 do 13 hod. Programy Radiojournalu jsou nyní bohaté a zábavné, často zpívají vynikající hosté — jen jedno bylo by si přáti„ aby konečná úprava vysílací stanice ve Strašnicích byla provedena tak, aby reprodukce se vyrovnala reprodukci cizích, stanic a to co možno brzy!

POZNÁMKY.

Příjem na rámovou antenu je všekoncertní iřílampovkou zcela dobrý, ovšem nesmíme zapomenouti, že příjem na rám, ač mnohem čistší příjmu na volnou anténu, je podstatně slabší. V každém případě je nutno užíti vhodné antény rámové zvláště jedná-li se i o příjem krátkých vln. Nejlépe se osvědčuje rámová anténa o straně 150 cm, se 20 závity, vinutá třebas ploše a skládací jako byla popsána v Radioamatéru II. roč. str. 111. Ovšem je nutno vyvésti si odbočky od 2-4-6-10-15 a 20 závitu, třebas kličkovým přepínačem na ebonitu montovaným. Připojení rámové antény děje se na svorky místo antény a země, anténní cívku ovšem žádnou nezasunujeme a doladujeme jen kondensátorem C1. Vinutí rámové antény provádíme nejlépe ze specielního ohebného anténního kablíku.

Poruchy přijímače jsou velmi rozličně podmíněny. Zásadní příčinu proč vůbec nezabere přijímač vámi sestrojený, hledejte nejprve v nesprávném zapojení a pak teprve viňte součástky, které si koupíte hotové. Sebedůvěra je šice krásnou věcí, ale příliš jí přec jen škodí. Nejde-li přijímač, přesvědčte se, že všechny spoje jsou v pořádku, že baterie je nabita, že anodová baterie má napětí atd. Slábne-li příjem nebo nejde-li náhle stanice, která před tím šla, musíte systematicky pátrati po možných poruchách bez veškeré nervosity.

Hlavně nezapomínejte, že akumulátor se přec jednou vybije, že anodka netrvá věčně a že... o tom vám povím ze zkušenosti případ: amatér si udělal třílampovku: hned první večer chytal Kbely, Rím, Chelmsford i Curych. Sezval si na večer příštího dne švakra, švakrovou, tetu, babičku, bratrance, sestřenici, vyladil stanici ... a Kbely spustily oblíbenou „ Babičku" od Langera... a v tom jako když uřízne. Dost a konec. Amatér kroutí knoflíky,, přehazuje cívky, olizuje dráty od batterií.. nic ... Už je celý zoufalý, že by apařát rozbil... Taková blamáž... V čem to může být? V bateriích, v lampách? Ci snad antena? Nebo transformátor? Ne, to bude v sluchátkách. Také ne? Tedy v anodce. Zase ne? Krista Pána, já se zblázním... Co to jen může být... Ale nic zlého... to jen zhasly Kbely... ejhle, zde na jiném místě je Chelmsford ještě silnější... O určení příčiny poruch a o jejich odstranění uveřejnil „Radioamatér" velmi podrobnou tabulku na str. 120 - 121. roč. III., v níž každý amatér najde cenné pokyny.

Příjem amerických stanic rozhlasových je na třílampovku s dobrou anténou dobře možný tehdy, je-li dobré „radiové" počasL Nejvhodnější doba je mezi 3-4 hod. zrána. Za zprávy jak a co jste z Ameriky zaslechli, budeme povděčni. Je nutno zaznamenati dobu i dle možnosti text nebo udati slyšený hudební kousek Dobré výsledky odměníme prémiemi knižními i amatérskými.

Fotoalbum renovácie prístroja
Renováciu zhotovil Viktor Cingel.